Ztratila jsem se.
První kdo mi pomohl byla Rebecca a Sofie. Prý to mám domů docela kus a měla bych se tu aspoň porozhlídnout. Tak jsem se odvalila. Teda odkrychlila!
Šla jsem tam, kde to žilo - do centra.
Už je to skoro sto let, co se o tuhle zemi přetahovali Němci s Rusákama. No a aby na to nikdo nezapomněl, postavili tady tenhle sloupek. Šlohnout se nedá, hlídaj ho vojáci. :(
Myslím, že kdyby tu byl Jan, líbila by se mu tahle škola. Učí se tam učení. Jakože pedák. Škoda, že jsem to tak dementně vyfotila.
No a jeho bratr by byl zase celej hotovej z tohohle skromnýho, pravoslavně orientovanýho božího stánku.
Stabu iela, č.p. dvě na čtvrtou. Jako bych v tom okně nalevo nad dvěřmi viděla.. Whatever.
V neposlední řadě jsem zhlédla utkání mezi místním hokejovým týmem a mužstvem z ehm Tatarstánu. Napětí se dalo krájet - 3:2 na nájezdy!
Kdosi napsal, že když jdeš do světa, máš chytnout někoho za ruku a držet se pohromadě. Kéž by to bylo tak jednoduchý.
To je vše, co si pamatuju. Mám krátkou paměť - asi tak na 12 věcí. Ty ostatní ale nestojí za řeč.
Vaše černá krabička